Němečtí Apokalyptičtí jezdci jsou bezpochyby jednou z nejzajímavějších kapel, co znám. Pakliže by se mě totiž někdo zeptal, zda bych mu nemohl doporučit nějakou neotřelou, originální smečku, surfující na poli metalovém (potažmo hudebním) křížem krážem až kamsi ke smrtícím končinám a někdy ještě dále, jednoznačně bych mu doporučil právě tuhle germánskou čtveřici, protože mě zkrátka nenapadá nikdo další, kdo by dokázal tak umně a zároveň tak lákavě dávat dohromady metalovou skládačku. Což je ovšem zároveň jakýmsi paradoxem, neboť mám pocit, že krom domácího Německa se kapela netěší nijak masové přízni, ač by si to docela jistě zasloužila, uvědomíme-li si, co všechno si vám dneska troufnou prodávat v obchodech s muzikou. Ale pláč na špatném hrobě stranou, čeká nás, jak zřejmo, opravdu „pěkný výlet“.

Nejpozději od třetí skladby v pořadí „Sehnsucht“ je zřetelně slyšet, že D.A.R. na jejich nejčerstvějším albu potkalo to, co se stává mnoha kapelám, ve svých počátcích velmi radikálním a ultra tvrdým, totiž že, lidově řečeno, vyměkli. Což ovšem není žádná katastrofa, protože jednak se kapela v některých skladbách pevně drží bohaté minulosti („Vier Reiter Stehen Bereit“, „Fatima“, „Wo Die Geister Ganz Still Sterben“), a jednak se i bez toho stále orientuje na obecně metalové poměry, zejména prostřednictvím velmi hutné a mimochodem také velmi pěkně nazvučené kytary. Tenhle výrazový posun bude nejspíš odrazem toho, že kapela se chce otevřít širším řadám posluchačům (ať už je za tím, co chce), stejně tak jako v textech s poměrně výraznou převahou nechala zvítězit němčinu, neboť v rodném Německu se jim zkrátka fandí ve větším. Osobně mi podobné „vyzrávání“ nevadí, pokud není ve finále ošizen posluchač, a to můžu o „Have A Nice Trip“ s klidem a důrazem prohlásit. Kapela  (ponejvíce zpěvák Fuchs – nenechte se zmýlit, je to tentýž, jenž si na minulém albu říkal „Eumel“ – , který je podepsán pod všemi skladbami, ať už jako autor či spoluautor) si totiž především nechala záležet na všem, co jí kdy bylo nejvlastnější, a to je to, oč v tomto případě běží především. Výrazné melodické nápady, podpořeného netradiční hrou klávesových klapek Dr. Pesta, v pravou chvíli nasazená závratná tempa a zvířecí živelnost a hlavně nenucené laškování se stylovými sousedy, uchvacující na první poslech, všechny tyhle okamžiky by se v podání D.A.R. mohly málem vyvažovat zlatem. Album vám pak probíhá před očima a ušima jako nevídaně barevný seriál o třinácti dílech, které na sebe sice navazují, ale vy stejně nevíte (a ani nemůžete vědět), co přijde příště. Proto po drsném úvodu, jen jemně protkaném volnými, melodičtějšími pasážemi, se jako dokonalé půlnoční překvapení zjevují šlapavé metalové hymnusy v pravém slova smyslu „Terra Nola“ a „We Will Never Die“, šokující svou bezprostřední jednoduchostí hraničící až s naivitou, a přesto silné a mocné jako průzračný vzduch po zdrcující deštivé bouři, a proto na ně naváže snový, trumpetami vyšperkovaný a jihozápadní Evropou vonící kousek „Baila Conmigo“, zazpívaný samozřejmě ve španělštině. Jezdcům totiž není nic svatého, s lehkostí sobě vlastní se dokážou inspirovat prakticky všude a docela zřejmě kašlou na jakékoliv předsudky. Jak jinak si pak můžete  vysvětlit jakousi téměř pivní halekačku (včetně úsměv vzbuzujícího textu) „Ride On“ nebo skladbu „Das Paradies“, což je téměř popová balada, jakou si můžete naladit na libovolné německé veřejno - právní  rozhlasové stanici. Ale ani to nic nemění na tom, že pořád dál a dál jste zásobeni nádhernými melodiemi, dýchajícími mystikou a nezměřitelnou fantazií, která dokonale graduje v závěrečné „Seid Willkommen“, krátkém bojovém chorálu, z nějž přímo čiší odkaz starogermánského válečnického ducha. Brrr, Němci zatracení.

Když pak dozní tohle volání do bitvy, a vy si s úlevou zastrčíte pomyslný meč za opasek, čeká vás ještě jedno překvapení, při němž vám ruka bude cukat zase zpátky k pasu. D.A.R. totiž v samotném závěru alba zprůhlednili svoji část své filozofie (kterou se ovšem nikdy moc netajili) a k obrovské radosti některých kolegů z Metalopole (netřeba jmenovat, že), vystřihli cover baladické „Master Of The Wind“ z dílny MANOWAR, navíc ještě pěkně s kytarou a bicími, jak se v takovém případě sluší a patří. Cože? Ale ano, není jim prostě nic svatého a kašlou na všechny předsudky. Zřejmě proto dokážou nahrávat takové desky, jako je „Have A Nice Trip“, a proto jim sám Odin požehnej. Ne že by to snad potřebovali, ale člověk přece jen nikdy neví, kdy se to může hodit.